Promiklícka aneb jedinečný recept na domácí štěstí

Iva Huttnerová  -  Stačí vyměnit manžela ! Užvaněné mužské nemá ráda.
                   Iva Huttnerová vypráví o štěstí domova, moudrých mužích i feministkách.


Moje babička kouřila jako komín. Když vařila, měla přilepenou lípu na ret jako Vyčítalovy postavičky. Vyšívané dečky jí nic neříkaly. Proto pro mne byly jako zjevení obrázky Ivy Huttnerové, na nichž bábinky s drdůlkem pletly pruhovanou punčochu.
 Pak jsem objevila dvě kouzelné knížky: Obrázky z lásky a Domácí štěstí, které jako by byly z jiného světa. Světa koloniálů, klaunů a babičkovských kuchyní. Sálá z nich jakési tiché štěstí. Dokonce i z těch babiček, sedících na hřbitovní lavičce.
 Iva Huttnerová má i televizní pořad Domácí štěstí, a všichni se jí ptají, co to je, to štěstí domova. Když jsme za ní přijeli do pražských Vokovic, na nádhernou, prosluněnou zahradu, kterou právě opustily boty řemeslníků, chtělo se nám spíš zeptat, co je domácí neštěstí ...?
 "Teď mi asi jako domácí neštěstí připadá rekonstruovat barák. Ale pravda je, že mě drží nad vodou naděje, že až tu skončí, bude to nádherný. Také mě trápí, že nemůžu malovat, ale to samozřejmě není velké neštěstí. Kdyby v rodině někdo onemocněl ... Z toho mám hrůzu. Mám asi kliku. Na to, jak málo se svým zdravím zabýváme, jsme my i všechny děti a vnoučata v pořádku," uvažuje Iva.
 V jedné z knížek  rozdělila věci, které má a nemá ráda. Oblíbenci jsou pochopitelně věci z obrázků : Bílá káva k snídani, staré fotografie, konvalinky, kopretiny i hezcí mladí kluci a moudří staří pánové - ale užvaněné mužské ráda nemá.
 "Kdo by měl ? Mít doma žvanivce je náročné. Že mám ráda mladý kluky i starší pány, svědčí o mé náklonnosti k mužům jako takovým, ostatně mám ráda i chytrý ženský, děti ...Mám ráda lidstvo vůbec."
 Takovým vzorem moudrého pán je prý pro Ivu kameraman Jan Špáta nebo herec Lubomír Lipský, který na rozdíl od svých rolí je ve skutečnosti velmi moudrý tichý člověk, či malíř Vladimír Komárek, jehož laskavý humor jej proslavil i v knížce o cestě od kolébky ke krematoriu, a který má svérázný názor na to, kolik potravy může člověk přijmout.
 Smažený řízek jako kulinářský vrchol.
 Ostatně, jaký vztah má k jídlu herečka a malířka, mezi jejímiž preferencemi se objevuje smažený řízek ? "To je na mě asi vidět, že dobré jídlo pro mě znamená moc. Vařím ráda, ale spíš nárazově. Nemiluju vaření, aby se všechno nakrmilo. Často dám přednost dobré restauraci, kde si vyberu něco úžasnýho. I když, z cizokrajních kuchyní se nezblázním. Kdybych si mohla vybrat, asi bych si všude dávala smažený řízek, který považuji za vrchol kulinářství."
 Jako většina českých žen prošla mnoha dietními pokusy. Je v tomto směru velice vzdělaná. Čas od času jí zahryže svědomí, že rodina jí nezdravě a zkouší dělenou stravu, americkou dietu, hlídá kalorie i vitamíny. 
 "Teoreticky to všechno umím, vím, co je zdravý, jak zhubnout, ale už jsem to leta nezkoušela. Je totiž drastické držet dietu, když váš muž jí až s chorobnou láskou. Navíc mám doma často ještě děti a vnoučata a vařit pro všechny s dietou nelze. Když je nejhůř, odjíždím do Jeseníků, do Lázní Lipová. Tam jsou na tom všichni stejně a navíc se ocitnete v soutěživém prostředí, takže byste se styděla, odjet domů bez shozených kil."

 Na skútru je bezpečněji.
 Na jedné straně je Ivě Huttnerové technika cizí, ale na straně druhé již v mládí jezdila jako závoznice na náklaďáku, miluje moderní  auta a v poslední době se nejraději prohání na malém skútru.
"Je pravda, že techniku ráda nemám, ale vlastně mě nikdy nenapadlo, že jezdit v autě je nějaká technika. Líbí se mi džípy a terénní auta, vždycky jsem chtěla velkou motorku, ale bohužel jsem si ji nekoupila včas a teď už byh se asi na ní bála jezdit. Tak mám skútříčka. Na tom je hodně těžké se zabít. Autem jezdím už od osmnácti a dřív jsem si kupovala ojetiny z autobazaru, takže vím přesně, co s autem je. Uměla jsem dát punčocháče místo klínového řemenu, protože kdysi řemeny praskaly na cestách velice často. To už snad v motoru neexistuje, nebo ještě ano ?"
 Počítač je stále pro Ivu tabu. Vlastně i knížku Domácí štěstí psala ručně, což se ukázalo jako šťastný nápad, i když to byla z nouze ctnost. Naopak domácí techniku využívá ráda, nepatří k těm, kteří prohlašují, že umí umýt nádobí líp než myčka. Její vztah ke všem domácím pomocníkům ovšem není zbožňující, ale jen používací.

 Vyháním lidi na půdu.
 Svět obrázků přerostl nakonec do dvou "babičkovských projektů", do knížky Domácí štěstí a televizního čtrnáctideníku stejmého jména. Najednou začínáme objevovat kouzlo starých receptů na štěstí, zdraví a krásnou domácnost. Navykli jsme si přepnout vleklé, k ničemu nevedoucí      politické diskuse na tento smysluplný pořad dobré pohody."


 "Za celý život jsem nedostala tolik dopisů, jako na tento pořad," tvrdí Iva Huttnerová, "lidi zřejmě milují vzpomínky, staré věci a zašlé bazary. Když například Pavlína Filipovská ukazovala, jak se piluje maso starou špikovačkou, hned jsem dostala plno připomínek, že se to dělávalo trochu jinak. Myslím, že všichni mají doma věci, které už k ničemu nepoužívají, ale mají k nim úctu, vracejí se k nim. Spoustu lidí jsem vyhnala na půdy, aby se podívali, jaké tam mají poklady. Posílají mi staré časopisy, obrázky po babičce, ukázky vyšívání - jsou to náměty na další knihu."
 Domácí štěstí je prostě rodinné - svět stranických tahanic je mu cizí. Přesto, stejně jako ostatní, před pár lety Iva Huttneová politice fandila.
 "Nemyslím si, že by byla politika špinavost. Sleduji ji, ale pochopitelně je ve mě jisté zklamání jako u mnoha dalších lidí. Dokonce mám takový pocit, jako že mi vzali, co mě těšilo. Tehdy po revoluci jsme byly, tedy my ženy, nadšené klausovky a havlovky, teď je to nějak každému jedno. Já tedy zůstávám klausovka i havlovka, i když už dneska je to spojení absurdní, ale chybí mi ten entuziasmus."
 
Máte doma troubu ? Vyměňte ho ! Záleží na tom, aby manželé byli kamarádi.
 "Rady z časopisů paní a dívek se jaksi neslučují se současným trendem feministek, bojujících za to, aby nám chlapi nedávali přednost ve dveřích a aby si sami prali ponožky. Dokonce by je "domácí štěstí" mohlo pobuřovat. Feministka nejsem, ale mnoha věcem, o které jim jde, rozumím. Myslím, že v rodině záleží spíš na tom, jestli jsou manželé kamarádi. Když můj muž vidí, že nestíhám a mám spoustu práce, tak mi logicky pomáhá. A kdyby nepomáhal, protože je "muž" a nehodí se to, tak je to trouba. To se nemusím dávat k feministkám, to chce vyměnit manžela."
 Opakem domácí pohody je ruch cestování. Zdá se, že jej Iva pojímá trochu starosvětsky. Tvrdí, že neumí mluvit cize, a proto musí být na někom závislá. V cizině mívá pocit, že se ztratí a nikomu nevysvětlí, že je z Vokovic. Proto jsou v ní rozporuplné dojmy. Ráda cestuje, ale bojí se ... Ze všeho nejraději se pak vrací domů. 
 "Líbilo se mi v Itálii - šarm Italů i jistý chaos, staré věci tu mají své místo. V Americe pak na mě zapůsobil řád, pohodlí i velkorysost. Nikdy bych se nikam nestěhovala nadlouho. Myslím, že by mě to vykolejilo. Nejradši jsem doma, kde mám své lidi a svou zahradu. Musím říct, že právě práce na zahradě odsunula všechny mé ostatní koníčky stranou. Baví mě vymýšlet pro další generaci, kam dát strom, kde se bude hezky sedět ... Když mi chcípne kytka, jsem z toho zoufalá. Když jsme prodali chalupu, bylo mi spíš líto stromků, které jsem tam zasadila, než věcí, co jsme tam museli nechat."
   
 
Promi 2000/1